Historie karate

Historie Karate
Původ Karate se datuje daleko do minulosti, před více než tisící lety. Když byl Daruma v klášteře Šao-lin v Číně, učil své žáky metodám rozvoje vytrvalosti a fyzické síly nezbytným k tomu, aby mohli snášet kázeň, jež byla součástí jejich náboženství. Fyzická tréninková metoda se dále rozvíjela a přizpůsobovala, až se stala tím, co dnes nazýváme šaolinskou metodou boje. Toto bojové umění bylo přeneseno na Okinawu a smísilo se s domácí bojovou technikou. Vládce dávné Okinawy a pozdější feudální pán Kagošimy, nejjižnějšího výběžku ostrova Kjúšú v Japonsku, zakázal používání zbraní. To vedlo k rozvoji boje „prázdná ruka“ i k rozvoji sebeobranných technik.

Toto bojové umění se díky svému čínskému původu nazývalo Karate a psalo se ve znacích doslovně vyjadřujících „čínská ruka“. Moderní mistr tohoto umění Gičin Funakoši, který zemřel v roce 1957 ve věku 88let, změnil znaky tak, že doslovně znamenaly „prázdná ruka“. Funakoši však zvolil tyto znaky i pro jejich význam v zenbudhistické filozofii: „stát se prázdným“. Pro mistra bylo Karate bojovým uměním, ale bylo také prostředkem tvorby charakteru. Napsal: Jako lesklý povrch zrcadla odráží vše, co je před ním, a jako tichým údolím nese i slabý zvuk, tak musí žák Karate vyprázdnit ze své mysli sobectví a zkaženost při úsilí vhodně reagovat na cokoli, s čím se může střetnout. Toto je význam kara, neboli „prázdná ruka, v Karate.“

Vznik Karate
Karate bylo poprvé předvedeno japonské veřejnosti v roce 1922, kdy Funakoshi, který byl tehdy profesorem na okinawské vysoké pedagogické škole, byl pozván, aby vyučoval a předváděl ukázky tradičního bojového umění pod záštitou ministerstva školství. Jeho ukázky tak zapůsobily na diváky a posluchače, že byl zavalen žádostmi, aby zůstal vyučovat v Tokiu. Na místo návratu na Okinawu učil Funakoši Karate na různých univerzitách a v Kódókanu – meka Judo – do doby, kdy byl schopen v roce 1936 ustavit Shotokan, velký mezník v historii Karate v Japonsku.

Hlouběji do historie
Japonská asociace Karate byla utvořena v roce 1955 s Funakošim jako hlavním instruktorem. V té době měla tato organizace jen málo členů a několik instruktorů, kteří Karate studovali pod vedením stárnoucího mistra.

Asociaci uznalo ministerstvo školství v roce 1958. Téhož roku uspořádala asociace první Celojaponské mistrovství v Karate, které se pak stalo každoroční záležitostí a pomáhalo ustavit Karate jako soutěžní sport.

Úloha Karate v moderní době je mnohostranná. Jako praktický prostředek sebeobrany se široce vyučuje v soukromých klubech a v Japonsku je součástí tréninkového programu pro policisty a členy ozbrojených sil. Velký počet vysokých škol nyní začleňuje Karate do svých programů tělesné výchovy a jeho techniky se také učí vzrůstající počet žen.

V Japonsku Karate získává velkou popularitu jako soutěžní sport, který zdůrazňuje mentální kázeň stejně tak, jako fyzické schopnosti. To, co bylo původně vytvořeno na Dálném východě jako bojové umění, pak přežilo změny odehrávající se staletí, aby se stala nejen vysoce účinným prostředkem sebeobrany beze zbraně, ale také vzrušujícím, vyzývajícím sportem, uspokojujícím nadšence na celém světě.

Gičin Funakoši „otec Karatedó“, je spojujícím článkem doby, kdy Karate bylo výhradně Okinawským uměním sebeobrany udržovaným v nejhlubším utajení, a mezi současností, kdy se stalo bojovým uměním cvičeným po celém světě. Pro svoji skromnost se zdráhal napsat svůj vlastní životopis. Rozhodl se pro to, až když mu bylo téměř devadesát let. Byl nejprve učitelem, ale po desetiletích studia pod vedením nejpřednějších mistrů věnoval celý zbytek svého života propagaci Cesty Karate. Pod jeho vedením byly techniky Karate systematizovány a modernizovány, do popředí byl postaven duchovní význam a Karate se vyvinulo ve skutečné bojové umění.

Správná pochopení Karate a jeho správné použití je Karatedó. Ten, kdo opravdu trénuje toto dó a skutečně chápe Karatedó, se nikdy nenechá snadno vtáhnout do boje. Žáci kteréhokoli umění, obzvláště Karatedó, nesmí nikdy zapomenout kultivovat svou mysl a tělo.

Dosáhnout sta vítězství ve stu bitvách není nejvyšší dovednost. Nejvyšší dovednost je podrobit nepřítele bez boje.