Na národním poháru ČSKe celkem úspěšně

Při každé soutěži si můžeme položit stejnou otázku a určitě ne tu, zdali dostaneme lehčího soupeře nebo, bude v kategorii méně závodníků. Dnes ta otázka zní, jak jsem se připravoval za dobu covidu, kolik jsem toho natrénoval přes prázdniny a zdali navštěvuji tréninky pravidelně, nebo sporadicky podle nálady a zdali dokáži cvičit celé dvě hodiny s plným soustředěním a  fyzickou vytrvalostí. Když si toto dáte do rovnice karate-rovnice,vyjde vám jednoduchý výsledek.

Velmi dobře vše co bylo napsáno zúročila Barborka Šťastná. Její druhé místo v kata a třetí místo v kumite jen demonstrovalo její chuť a snahu být nejlepší a nečekat, že dobrý výsledek mezi nejlepšími se urodí bez předešlé práce a dřiny. Kdo si dále rozhodně zasluhuje pochvalu je stříbrný v kumite Vojta Andrš, stejný kov vybojovala Zuzka Augustinová v kata a určitá cesta vzhůru byla vidět u Lucky Paterové zvláště v kumite (5.místo),stejně cenné 5.místo vybojoval i Jan Stránský a 7.místo v juniorech-kata ještě obsadil Filip Smutný. Ostatní startující nepředvedli nic, o čem by se dalo hovořit jako o pokroku. Druhý den byli na programu žáci. Pokud si odpustím nostalgický povzdech kde jsou ty časy, když jsme sbírali zlaté medaile, dopadlo to uspokojivě. 2.místo v kata vybojovala Kristýna Čermáková, která se připravila o vítězství nevhodně zvolenou katou. Pokora a doporučení trenéra je bohužel u některých začátečníků něco neznámého. Bronzové medaile vybojovali v kata Veronika Rešová, Matyáš Houska a Mikuláš Pater, Miki přidal i překvapivě, ale naprosto zaslouženě bronz i v kumite.

Takže pokud se podíváme z hlediska zisku medailí spokojenost, co se týká samotných výkonů… být lepším znamená dřinu a jak již bylo řečeno, mít karate a sport jako prioritu. Vždy opakuji, jak se dotknu rodičů, když hovořím o našem rekreačním sportu. Jenže oni vesměs neznají, jak se připravuje opravdový sportovec, neví co jsou to tréninky ve volném čase, co je to povýšit sport na naprostou a neoddiskutovatelnou prioritu. Za minimum práce chceme být mezi nejlepšími v republice. Z určitého pohledu až drzost, když když přihlédneme k tomu, že ve vrcholovém sportu se vybírají dva z padesáti, kteří mají především i talent. Karate je pro všechny. Takže když přihlédneme k tréninkové píli a individuálnímu tréninku, je vlastně i 5.místo úspěchem. To vybojovali Verča Rešová v kumite, Kristýna Čermáková v kumite, Jáchym Jetel v kumite a 7.místo Filip Smutný.

Co říct na závěr. České karate je z pohledu  evropského a světového karate někde hodně vzadu. Co je tím hlavním faktorem. Jednak, že v drtivé většině jsou závodníci jednooký mezi slepými králem. Stačí jim málo a vítězství na soutěžích je staví se do role těch sportovních „hvězd“. Tyto „hvězdy“ migrují mezi trenéry, hledají ty, kteří budou svou „trenérskou genialitou“ u zrodu někdy i netalentovaného jedince. Reprezentace je squadra náhodně vybraných trenérských jedinců, bez pevného profesionálního systému, bez logiky dělají jakési soustředění bez komunikace s trenéry a nabírají naivní sportovce bez šance udělat výrazný úspěch na MS či ME jen pro to, aby i přes slušný reprezentační rozpočet platili do reprezentačního měšce výjezdy a soustředění. I kdyby se moderní sport zbláznil, nepřinese materiální zisk závodníkům ani těm „reprezentantům“. Budou pořád platit, budou si navzájem zvyšovat svoje ego, že oni jsou něco víc než ostatní. Bohužel jen hrstka trenérů a rodičů vštěpuje dnešním karatekům jedinou pravdu ohledně karate. Je to dočasná cesta být lepším. Získat sílu umět se postavit komukoliv a čemukoliv Být lepším člověkem, nikoliv v tabulce...