Květnovou soutěž Memoriál M. Šianského…
… nepřeceňujeme ani nepodceňujeme.
Titulek nemá znamenat, že nejsme rádi za účast, úspěchy a zisk medailí, ale je třeba mít stále na paměti, že pokud míříme výše, nemůžeme se spokojovat s minimem. Tato soutěž byla slušnou z hlediska účasti 300 sportovců a nebyla ani vyloženě slabou ve smyslu konkurence, ale přeceňovat úspěchy zde by rozhodně nebylo na místě. A tak přes všechny gratulace medailistům a díky ostatním účastníkům za reprezentaci svého klubu, se v tomto komentáři zaměříme spíše na samotný výkonnostní posun jednotlivých borců. Jak s tím každý naloží je jejich věc.
Jsou to víceméně stále opakované požadavky pro optimální hodnocení a tam už záleží na sportovní inteligenci jednotlivých sportovců, jejich pokoře a důvěře v trenéra. Nedílná a velmi důležitá je i souhra s rodiči, kteří mají naprostou a bezvýhradnou důvěru v trenéra. Pokud tomu tak není, je lépe pro všechny zúčastněné změnit jak trenéra tak oddíl. Dále bych chtěl každého speciálně upozornit, že rozhodčí na těchto i jiných soutěžích mají úplně jiné starosti, než případně někomu škodit nebo nadržovat. Je pochopitelné, že i zde hraje určitou roli subjektivní pocit, jako ve všech sportovních oblastech, kde je prioritou v rozhodování zásadní lidský faktor. V drtivé většině však vždy vyhraje ten lepší. Z tribuny a zvláště bez dlouholetých zkušeností v karate a navíc z pohledu ještě ovlivněného osobní vztahem k závodníkovi, se opravdu nedá cokoliv kritizovat! Ještě jednu poznámku bych rád směroval zvláště k rodičům. Na závody si pochopitelně můžete se svými ratolestmi jezdit kam chcete. Doporučuji určité soutěže a je dobré dostatečně závodit. Ale jako ve všem, všeho moc škodí, a to i na soutěžení a tím hlazení si svého ega na „pouťácích“. A naopak i cpaní se tam, kam ještě dotyčný výkonnostně nedorostl, má rozhodně svá negativa. Ale je to rozhodnutí každého.
Rozhodně si ale náš klub vyhrazuje navštěvování našich borců seminářů a jiných aktivit zaměřených na bojová umění bez předchozí domluvy s trenérem. Je třeba si uvědomit, jak již bylo řečeno, buď máte důvěru k vedení svého klubu a k výuce karate jako té nejodbornější a nebo je třeba si hledat jiný klub. Doslova vymetání jiných akcí má dopad na celkový styl toho či onoho začínajícího karateky a na jeho výkonnostní vývoj.
Ale zpátky ke sportovcům. Zlaté medaile vybojovali, dalo by se skoro říci jako vždy, Nikola a Verča Jůzovi a Matyáš Kloubek. Jistě že by se tam dalo mnoho věcí vyladit, ale chtělo by to více tréninků u nás, lecos je třeba jak člověk roste prostě přeladit a zapracovat i na psychice. Tak snad bude ale spoň chvilka na letním campu. Stříbro vybojovala Hanka Vašíčková, tam se jako s vyšším mistrovským STV domluvíme, ale v podstatě spokojenost. Další stříbro Petra Andršová v kata a Valentýna Hrazdírová. Tady je určitý pokrok vidět, pořád je třeba pracovat na dřívější špatných návycích. Jde to pomalu, ale jistě. Na větší úspěch si ještě musíme počkat, ale naděje je a z pohledu Valentýny je chuť, a to je hlavní. Poslední stříbro pro náš klub vybojoval Jan Stránský. Naděje je, to je bezesporu, ale… Tam je třeba si uvědomit, že naučit se katu, zvláště mistrovskou, je celkem jednoduchá záležitost, ale je důležité ji dobře demonstrovat, a to bez znalosti dobrých základních technik problémem je. V základech a jejich pochopení pomalu postupujeme, ale není to zatím tak výrazné, jak je potřeba na vyšší kata. Proto je zde třeba pokora a uvědomění si, že se zeleným pásem např. cvičit Gojushiho sho je spíše drzost a rozhodčí to tak posuzují. Takže základy,základy, základy… Potěšila výkonnostním posunem bronzová Verča Šťastná, všechny kata posun, ale částečně uspěchané, teprve H.4 byla dobře zacvičená s klidem. I zde je prioritou nemyslet na cvičení samotné, ale především na boj. Ještě přidala 3.místo v kumite a zde též postupujeme, ale méně vyděšenosti by bylo na místě:-). Další bronz Filip Smutný. Stejně jako u zlatých medailistů, málo času cokoliv změnit, je ohromně šikovný, ale jak rychle roste, kroutí se, divočí a tím zkracuje techniky. Víme jak na to, ale jak říkám,málo času něco předělávat. Bronzovou medaili přidali do sbírky našeho klubu nadějná Verča Rešová a dále Pavla Šimonová a Luboš Janoušek v kata masters. Určitě nadějný je i výkon Vojty Andrše, který vybojoval 3.místo v kumite. Bojovník.
Co říct na závěr. Pořád je tu opakující se zásadní otázka. Proč je někdo lepší než já? Má lepšího trenéra? Bez jakékoliv samolibosti, to sotva! Je to tím, že ti lepší sportují a karate většina z nich žije. Běháte, posilujete, cvičíte si katu i ve svém volném čase? Ne? Tak co chcete? Pokud berete karate jen jako kroužek a vystačíte si pouze s tréninky, je to na občasné umístění na krajské úrovni! To je realita! A tak můžeme hodnotit další výkony, který by byly nadějí jenže…Zdenda Šimon, techniky dobré, ale s karate to má společného minimum, Ondra Čermák – stále se opakující chyby v postojích i základních technikách, viditelné v kata, v kumite snaha, ale bez reálných technik se neboduje. Marek Kučera, sice zkažená kata, ale to se může stát každému, že ano Jáchyme? Ale kata se prostě nemůže odchodit viz Lukáš Janoušek atd. My můžeme naučit naše borce karate, ale sportovce z nich udělat nemůžeme. Vstaňte od počítačů, nebo vyžeňte děti od počítačů, pořiďte jim běhací hodinky, kontrolujte je, zdali každý den posilují atd… Pak se můžeme bavit o sportu na trošku vyšší úrovni. Nájemné tělocvičny je drahé na to, abychom tam běhali dokola nebo posilovali. Je to v první řadě dojo, a i když z nouze okrajově zařadíme posilování, je to spíše návod, jak posilovat individuálně. V doju my cvičíme karate!!
